Silných a většinou nelehkých zážitků s endometriózou mám nespočet, ale kdybych měla vypíchnout jeden nejsilnější, byla by to první operace, a to proto, že se odehrála za ne úplně standardních podmínek, nebo alespoň ne takových, jaké jsem u první operace čekala. Na konci ledna 2021 jsme se s kamarádkou vydaly na delší procházku, na konci které jsem začala pociťovat silné bolesti v podbříšku. O endometrioze jsem v té době již věděla a byla jsem s ní sledována, ale i tak mě napadlo, jestli jsem se vzhledem k zimnímu počasí nemohla nachladit, tak jsem se objednala k doktorovi. Můj gynekolog pomocí ultrazvuku zjistil, že cysta, kterou jsem měla na vaječníku, narostla na 10 cm a objevila se další, na druhém vaječníku, ale dle jeho slov měla mít cca 2 – 3 cm. Poslal mě tedy na konsiliární vyšetření s tím, že se tam domluvíme na operaci. Vyšetření mě čekalo přibližně 14 dní poté a jeho výsledek mě nemile překvapil. Pan doktor v nemocnici také našel dvě cysty, ale obě ve velikosti cca 10 cm, přirostlé k sobě a ke všem dalším orgánům a určil také diagnózu “Frozen Pelvis”. Informoval mě o tom, že nemůže vyloučit operaci na střevě a také na močovém měchýři a poučil mě také o všech rizicích. Byla jsem v šoku a nejvíc jsem se bála rizika dočasné stomie. Také mi sdělil, že vzhledem k srůstům je možné, že budu mít také poškozené vejcovody. Začali jsme tedy plánovat operaci. Kvůli nepříznivé situaci okolo covidu ve zdravotnictví byly čekací lhůty pro operaci vzhledem k závažnosti stavu příliš dlouhé, proto jsem objela několik specializovaných středisek. Poslední na seznamu bylo ÚPMD v Praze, kam už jsem se bohužel nedostala. Pár dnů po nástupu do nové práce, když jsem se začala připravovat na online školení, se dostavily nesnesitelné bolesti. Chvíli jsem čekala, zda neodezní, ale naopak se zhoršovaly. Začalo se mi těžce dýchat, bolest vystřelovala až do pravého ramene, proto jsem se doplazila po zemi do pokoje mojí sestry, která mi zavolala sanitku. Nebyla jsem schopná se vůbec pohnout, pomohla mi tedy se obléct, sbalit to nejnutnější, co bych mohla potřebovat a během chvilky u nás zvonili záchranáři. Chvíli poté, co přijeli, jsem k tomu všemu začala zvracet. Napíchli mi tedy kanylu, dostala jsem kapačku a pomocí vozíčku mě výtahem dopravili dolů až do sanitky. Na bolest mi bohužel nic dát nemohli, aby nebyla zkreslená potřebná vyšetření. Po příjezdu do nemocnice se mě okamžitě ujala paní doktorka. Přes silné a nepřestávající bolesti bylo vyšetření náročné, myslím, že pro nás obě. Rozhodla tedy o hospitalizaci. Během chvilky za mnou na pokoj přišli dva páni doktoři a sdělili mi, že se do břicha budou muset podívat. Až ve chvíli, kdy mi dávali k podpisu souhlas s operací a jejími riziky mi došlo, co přesně tím myslí a že to nebude jen další vyšetření, po kterém by mi dali analgetika a poslali mě domů. Do dvou hodin jsem byla na sále. Jak jsem tušila, potvrdilo se, že mi praskla cysta. Tato zkušenost však nebyla nejsilnějším zážitkem jen kvůli tomu, co se odrehálo s mým tělem, ale také proto, že jsem byla až dojatá tím, jak byl zdravotní personál, od záchranářů, přes doktory a sestřičky až po sanitáře milý, empatický a vstřícný. Zážitek z celé situace byl díky nim o dost méně traumatizující.