Gabča a její maminka: Společně v boji s endometriózou a životem s vývodem

Gabča Zemanová:

„Když jsem se po 7 hodinách na sále probudila na JIP, lékař mi oznámil, že mám vývod střeva.“

Když se řekne slovo „Endometrióza“, které pro mě bylo ještě před 2 lety zcela neznámé onemocnění, vybaví se mi nesčetně silných okamžiků s ní spojené. Od prvotního, kdy mi byla diagnóza DIE – endometrióza rektovaginálního septa oznámena a já vůbec netušila, co mě vlastně čeká, až po několik dalších. 

Tím nejsilnějším okamžikem pro mě ale byl jednoznačně den 25.8.2021, kdy jsem podstoupila velmi těžkou a náročnou operaci. Tehdy mi bylo 27 let. Když jsem se po 7 hodinách na sále probudila na JIPu, lékař mi oznámil, že mám vývod. Byl to jako zlý sen a já myslela, že to nemohu zvládnout. Nedokázala jsem se na své břicho a stomii ani podívat, natož se o vývod starat. Naštěstí mám ve svém životě anděla strážného, moji maminku, která mi se vším velmi pomáhala a pečovala tak i o mou stomii celých 5 měsíců. Zároveň pro mne bylo velmi těžké, když pár dní po operaci se maminka učila za pomoci stomické sestřičky, jak se o stomii starat. Já jsem pouze plakala a říkala si, proč zrovna já? Nakonec jsem vše zvládla a dočasně se se stomií naučila žít. Nebylo to vše ale jen o vývodu. Vůbec přijmout toto onemocnění a žít s tím, je pro mě velmi těžké. Snažím se ale vše brát s úsměvem a s pokorou. Během intenzivního roku a půl a celkem 4 operací toho bylo mnoho těžkého ke zvládnutí, ale to by vydalo na menší knihu. 

Čas uběhl jako voda a já už mám dokonce rok od zanoření vývodu. Teď zpětně se to zdá až neuvěřitelné, ale občas se mi i po „Pucíkovi“, jak jsme s maminkou s oblibou stomii říkaly, zasteskne. Byla to jedna epizoda mého života, velmi intenzivní a náročná, ale přesto jsem díky všemu, co jsem si prožila, o to více silnější. Vždy už budu žít s velkým strachem, co endometrióza bude nadále dělat a zda li vůbec budu moci být někdy maminkou. 

Nesmím zapomenout na poděkování za profesionální péči a starost panu dr. Drahoňovskému z ÚPMD a panu dr. Havlůjovi z FNKV, protože bez nich by to vše bylo o mnoho těžší. A v neposlední řadě, patří největší dík mojí mamince, bez které bych dodnes nic nezvládla! 

Maminka Gabči:

„V den operace pro mě bylo nejemotivnější dceřino sdělení, že jde na sál a že mě má ráda.“

Můj těžký životní příběh s onemocněním mé dcery začal v lednu 2021, kdy lékaři z nemocnice Na Homolce pojali podezření na Endometriózu, což se potvrdilo v červnu po diagnostické operaci. Velmi silným okamžikem pro mne bylo sdělení lékařů, že je nutná další operace s resekcí tlustého střeva. V té chvíli jsem si ale nedovedla představit, co dceru i mě čeká, neboť jsem stále nevěděla, co obnáší diagnóza Endometrióza DIE. Nyní to vím a je to o to těžší, že dcera je svobodná a bezdětná.  Čekalo nás mnoho silných zážitků, většinou psychicky velmi náročných a bolestivých. 

Multioborovou operaci prováděli úžasní lékaři v ÚPMD v Podolí dlouhých 7 hodin. Ten den pro mě bylo nejemotivnější sdělení mé dcery, že jde na sál a že mě má ráda. Bylo to krátce po 7 hodině ráno. V zaměstnání jsem ten den nemohla vydržet a ve 13 hodin jsem čekala před operačním sálem. Dalším nejbolestivějším momentem bylo sdělení lékařů o operačním zákroku, který skončil vývodem a sdělením, že část endometrií museli na močovodech ponechat. Poté přišel nejbolestivější moment, kdy dceru převáželi na oddělení JIP a já jsem měla možnost ji spící doprovodit a v pláči jsem si v duchu říkala, že zatím neví, co ji potkalo. Obávala jsem se její reakce. 

Ve spoustě komplikací, které dcera překonávala, bylo neskutečně těžké překonat i strach a s pozitivní náladou psychicky podpořit dceru před plánovanou reoperací po 14 dnech od velké operace. Po rozhodnutí konzilia k tomu naštěstí nedošlo.

Nejbolestivějších momentů bylo mnoho, jak jsem již podotkla a je těžké vypsat ty nejsilnější. Dalším těžkým momentem bylo vidět poprvé moji dceru ve sprchovém koutě se sáčkem na břiše. 

Vše jsme s dcerou zvládly, na doporučení lékařů, zda li nechce dcera péči psychologa jim odpověděla, že to zvládne s mámou. Pro mne nejvíce motivující slova… Zvládla jsem to i já, jak psychicky, tak i bezmeznou a láskyplnou každodenní péčí o dceru. Náš příběh, který trvá od ledna 2021 je určitě na delší sepsání, než co obnáší těchto pár řádků, neboť se dcera stále potýká s určitými komplikacemi.

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem lékařům a nemocničním personálu ÚPMD a FNKV, kteří pečovali o moji dceru. Se strachem a obavami budeme bojovat dál, věřit a doufat.