Bářin příběh: Od diagnózy k síle a novému začátku

Nečekaná diagnóza a první obavy

Můj příběh s endometriózou začal v srpnu minulého roku při běžné roční kontrole u gynekologa. Na ultrazvuku objevil „stín“ na děloze, který po sérii dalších vyšetření vedl k diagnóze adenomyózy. Do té doby jsem o endometrióze nic nevěděla. Bolestivou menstruaci a ovulaci, která mě trápila už rok a půl, jsme já i můj lékař považovali za něco „normálního“, s čím se nedá nic dělat.

Bylo mi 32 let a na každém vyšetření se mě ptali: „A kdy tedy plánujete děti? Měla byste co nejdřív, s touto nemocí to půjde těžko.“ Doporučovali mi IVF jako nejlepší možnost.

Pobyt v nemocnici a osamělost

Nikdy předtím jsem v nemocnici nebyla, ale na diagnostické laparoskopii v říjnu jsem si plně uvědomila, jak osaměle se člověk může cítit, i když má kolem sebe své blízké. Zároveň jsem pochopila, jak jsou ženy neuvěřitelně silné – když je potřeba, dokážeme najít odvahu a sílu k čemukoliv.

Ztracená opora ve vztahu

V té době jsem byla ve vztahu, a i když se můj tehdejší přítel staral, naše komunikace vázla. Když jsem se po všech těch vyšetřeních ocitla v panice a chtěla se s ním bavit o endometrióze, o možnosti mít děti, úplně se zablokoval. Mluvit o diagnóze ho nezajímalo a na otázku dětí mi řekl jen to, že je zatím nechce, neví, co bude, a chce cestovat.

Nikdy nezapomenu na telefonát, když jsem jela na pooperační kontrolu měsíc po laparoskopii. Věděla jsem, že se mě lékaři znovu budou ptát na děti, na partnerův spermiogram a budou mi dávat kontakty na IVF. Byla jsem zoufalá, měla jsem strach a úzkost mě úplně pohlcovala. Prosila jsem ho, ať mi alespoň řekne, jestli si dokáže představit mít děti za rok, dva, kdykoliv. Měla jsem pocit, že potřebuji alespoň nějakou jistotu, nějakou oporu. Odpověděl jen suše, že neví a nedokáže říct, kdy na to bude připraven.

Ten den se mi už neozval. A ani další dny. Jako by se bál dalšího „nátlaku“. Nakonec jsem se na něj už nedokázala ani podívat a po pár týdnech vztah ukončila.

Nově nalezená síla a uvědomění

V ten moment se ve mně něco zlomilo. Jako bych najednou dospěla – se vším dobrým i zlým, co k tomu patří. Uvědomila jsem si, jak bizarní byla situace, kdy jsem se někoho doprošovala o podporu, porozumění a soucit. Cítila jsem se sice sama, ale zároveň silnější než kdy dřív. Došlo mi, že zvládnu všechno, co budu chtít, raději sama než v nefunkčním vztahu plném nejistoty.

Zároveň jsem si jasně uvědomila, jak důležitá je pro mě rodina a jakého chci mít vedle sebe partnera – někoho, o koho se mohu opřít, kdo tu bude pro mě v dobrém i zlém.

Nová láska a nový pohled na život

Po pár měsících jsem potkala svého současného přítele. Od začátku spolu mluvíme o všem otevřeně, zajímá se, je mi oporou a je to ten nejmilejší a nejhodnější člověk, kterého jsem kdy poznala.

Když jsme se jednou bavili o tom, jak bychom zhodnotili minulý rok, řekla jsem, že rozhodně ne negativně. Z šoku z diagnózy, paniky a úzkostí jsem se posunula k mnohem sebevědomější a silnější verzi sebe sama. Díky těmto zkušenostem jsem si uvědomila, co v životě chci a koho chci mít po svém boku.

Ti, kdo věří v sílu myšlení, by možná řekli, že přesně takto to funguje – když se rozhodnete, co chcete a kým (i s kým) chcete být, vesmír vám to nějakým způsobem pošle do cesty. I když je to někdy těžké, věřím, že i ty špatné věci, které se nám dějí, nás mají něco naučit. A hlavně – psychika je klíčová u každé nemoci.

Přeji všem hodně síly a víru v sebe!
Bára